Novinky

Dostihy má sportovní komentátor České televize Marek Svačina hluboko pod kůží. V neděli 9. října bude 132. Velká pardubická se Slavia pojišťovnou z pohledu diváků opět „na něm“. Co všechno má aktuálně na starosti? A jak je na tom s jezdectvím nebo sázením na koně on sám?

Kdy jste dostihy komentoval vůbec poprvé a jak jste se k nim dostal?

Svůj první přenos jsem komentoval na podzim roku 1991 v Praze – Velké Chuchli. První VP jsem si zkusil už o rok později a od té doby je to jeden z mých nejoblíbenějších přenosů. Po revoluci jsem začal při VŠ působit jako místní hlasatel dostihů na českých závodištích a v té době Česká televize hledala komentátora na dostihový sport a já šel štěstí naproti. 

Hlásil jste se o ně na poradě, nebo Vám byly přiděleny, jak už to v redakcích někdy bývá?

Od prvních přenosů už mi dostihy zůstaly a stal jsem se jejich garantem a dramaturgem. Postupně jsem pak v ČT nabaloval další sporty, které mě zajímaly. 

Jak se vyvíjel nebo stále vyvíjí Váš vztah k dostihovému sportu? Čeho si nejvíce ceníte na jezdcích, atmosféře?

Na dostihy jsem chodil už jako dítě s rodiči a oblíbil jsem si je. Čerpal jsem o nich víc a víc vědomostí a s odstupem času mohu říct, že to byla láska na první pohled. Moje práce je vlastně i můj koníček, takže se to krásně spojilo. Jezdci mají těžký život, drží hladovky, chodí do sauny, trpí jen proto, aby mohli o víkendu skočit do sedla a závodit. Odměna tomu bohužel neodpovídá, ale mají to rádi a nějak se živit musí, Suverénně nejlepší atmosféru má VP, dlouho se o ní mluví, přijdou lidi, máme velký přenos je to takové příjemné napětí. 

Kdy si myslíte, že Vás dostihový sport přijal „za svého“?

To by asi museli odpovědět jiní. Po revoluci to bylo tak, že kdo byl mladý a přišel do něčeho jako nový, tak byl většinou oblíbený. Doufám, že jsem v očích fanoušků ještě úplně nezestárl, ale rozumím tomu, že pro některé už může být 30 let dlouhá doba. 

Kolikátou Velkou pardubickou budete komentovat letos? Jak vypadá Vaše obvyklá příprava? Jak se liší od přípravy na jiné sporty?

Jak jsem zmínil, Velkou pardubickou komentuju pravidelně každý rok od roku 1992. A příprava je každý rok vždy o něco těžší. Dřív jsem byl především komentátor, dnes už zodpovídám za scénář sedmihodinového přenosu, jsem dramaturgem studiových pořadů před i po VP a té nekomentátorské práce je mnohdy víc než samotné přípravy na sportovní přenos. Dostihy sleduji pravidelně, takže příprava probíhá kontinuálně celou sezónu. Každý sport má svá specifika, práci dramaturga uplatním také u větších televizních projektů z tenisu, lyžování nebo cyklokrosu. Rozdíly v přípravě jsou spíš z hlediska časové náročnosti, VP spolkne času poměrně dost. 

Na který ročník osobně nikdy nezapomenete a proč?

Mám pocit, že spíš na něj nemohou zapomenout diváci. Kamarádi a kolegové mi ho často připomínají. Šlo o rok 2009, kdy vyhrál v 56 letech zase po dlouhé době Josef Váňa a v cílové rovince ze mě vypadla nepřipravená věta: „Tenhle mladík je prostě bůh“. 

Dokážete zpaměti vyjmenovat všech 31 překážek, jak jdou za sebou? A kdy je ve Vás opravdu malá dušička, navzdory všem shlédnutým a odkomentovaným dostihům?

Za těch 30 let už překážky samozřejmě umím nazpaměť. Nicméně do úzkých se komentátor může dostat vždycky. Jde o identifikaci v pořadí koní, která se může zkomplikovat ať už vinou špatného počasí a zablácených dresů nebo absencí správného televizního záběru.

Přistihl jste se někdy při fandění? (jakkoliv by se ho moderátor měl vystříhat)? Některé situace zkrátka člověku „sahají na srdce“, ať chce nebo nechce.

Jako v každém sportu má člověk své oblíbence, kterým přeje úspěch. Navíc když si ještě před dostihem vsadíte, tak jste ve fandění až po uši. Ale za ta léta už jsem se to naučil oddělovat a na koho jsem si vsadil poznají podle intenzity hlasu jen mí nejbližší. 

Co vy a koně?

Před x lety jsem seděl na několika šampiónech, byli to i vítězové VP, ale do cvalu jsem se nikdy nepustil. Naštěstí.